Ohlédnutí za svátky

5. ledna 2017 v 17:57 | Petra |  Rodinné fotky atp.
Přeji všem v novém roce 2017 mnoho Božího požehnání, zdraví a také mnoho šicího elánu, nápadů, ale i času na naše hobby!




My jsme si letos svátky užili i neužili. 26. nám onemocněla Jasmínka a nemocná byla až do Silvestra, což znamenalo, že jsme celé prázdniny byli doma buď všichni a nebo jsme chodili ven na směny. Když už to vypadalo, že Jasmínka bude moci ven, tak onemocněla Rozárka, což už jsem podle průběhu nemoci u Jasmínky věděla, že bude průšvih. Po půlnočním přípitku se Rozárka vzbudila na kojení, trošku se napila a do rána pak kašlala, nemohla spát a pak už ani nejedla, když ráno usedavě plakala, pískala, nejedla a nemohla pořádně dýchat, tak jsem vzala rychlou dráhu směr pohotovost. Rozárka má bronchitidu a pomalu se z ní hrabe, kašleme jako o život... Díky Bohu za to, že mě bylo dáno býti nosící šátkovou maminkou, protože šátek je v zápřahu 12 hodin denně, bez šátku je jen v noci, i když dneska jsem po hodině šíleného kašle už myslela, že budu nosit na spaní v šátku i v noci, jsem tak unavená, že bych byla schopná snad u toho chození i usnout:) Nicméně Rozárka vykašlala, co bylo třeba a do rána už spala klidně a tak mi bylo dáno blahodárného spánku.

Nemoci zatím odolává Kryštof, tak se mocně modlím, aby ho Sterimar opět uchránil této šílené virozy.

Vánoce jsme si tedy intenzivně užili v kruhu rodinném a u pohádek. Všechny návštěvy jsme museli odložit.

Nejvíc mi srdce trhá, že venku je tak krásně a já musím trčet doma, horko těžko udám někomu Kryštofa na hodinu ven, protože on miluje sníh a každé ráno stojí u okna a kouká, jak sněží a 3 hodiny mi říká, že chce jít na sníh... a musí čekat, až přijde Jasmínka odpoledne ze školy, aby ho vzala na boby. Ale bude líp!

Tímto chci také všem poděkovat za přání Božího požehnání, zdraví, rodinné pohody a všeho dobrého do roku 2017.


U nás se stalo již tradicí, že o Vánocích nekupujeme stromeček, ale čekáme, až nám sám stromeček přijde pod nos - většinou se totiž na poslední chvíli vždy zjeví nějaký "chcípáček", kterého nikdo nechce a my se ho ujmeme. Letos jsme zrecyklovali maličkou jedličku od mámy ze školní třídy, byla trochu zaschlá, ale hustá a krásná, když se ozdobila, nikdo by nepoznal, že to letos nejsou její první vánoce. Takže tímto děkujeme sponzorskému daru pro ZŠ Ondřejov, který udělal radost jak dětem ve škole, tak i našim dětem. Jasmínka měla obavu, zda Ježíšek uvidí i malý stromek (u nás v obou rodinách je tradice stromků až do stropu - klidně koště z náletu, co má 3 větvě, každou jinde, ale do stropu) a nadělí pod něj dárky. Tak jsme vytvořili teorii, že pod malý stromeček se vejde zase více dárků:-)
No, ale vymyslet, jak se budeme fotit, to bylo dílo:-) Tato fotka je pokus, kdy jsme jen zkoušeli - tak proto se tam tváří všichni víceméně normálně! VIZ další fotka...


Tak takhle se kluci tváří na zadání, že se fotí rodinná fotka... Jen na málo věcí v životě se člověk může tak spolehnout jako na vyplazené jazyky na takových fotkách...


Jasmínka poděkovala za dárky Ježíškovi letos poprvé koledou na flétnu, trénovala ji svědomitě několikrát denně.


Ježíšek letos naděloval "malé drahé dárky", všechny parádnice dostali zlaté náušnice. Zjistila jsem totiž ve 35 letech, že nemám jediné lepší náušnice do divadla. Vyjma granátových náušnic po mé prababičce. A když obě holky dostaly náušničky, tak by bylo opravdu nefér, aby maminka ostrouhala. Jediný Ježíšek, který opravdu plní všechna přání, je Ježíšek rodičovský, takže moje maminka na ten naprosto střeštěný a marnivý nápad přistoupila. Protože jen žena umí pochopit jistý druh marnivosti... nebo alespoň u nás v rodině. Takže Ježíškovi moc děkuji!
Všechno jsou náušnice ručně dělané zlatníkem, Jasmínky vysloveně na její přání a zadání, originální, jen pro ní a hrozně moc jí sluší. Málokdy se shodneme co do vkusu, ale tady jsme s shodly 100%. Obešla jsem sama všechna zlatnictví v Benešově a vybrala jsem jí jedny jediné, co se mě líbily a ona si vybrala úplně ty samé. Jen jsme obměnily kamínek a další drobnosti.


Takhle jsme fotili Jasmínku, když byla stejně stará a měla na sobě na Štědrý den taky stejné šatičky.


Dáreček s náušničkami.



Vánoční povídání.


A ještě jedna od veřeře, přeseně takhle jsme večeřeli před 6 lety, jen v om šátku byla Jasmínka. Letí to, letí...
Rozárka má kyčle už v pořádku, takže občas nosíme v kolébce, díky tomu, že má něco málo přes 6 kg, tak se tam i skoro v půl roce krásně vejde:) Navíc to tak nemuchlá šatičky:-D


Manžel zase pokračuje v rodinné tradici otců dávat manželkám k vánocům originálním způsobem bankovky. Měla jsem už origami srdíčka našitá na tílku, mapu s poklady po našem domě a letos Ježíšek ozdobil stromeček. Vůbec jsem si toho nevšimla, manžel mě musel dost jasně navést. Na to, že na tom stromečku hořely chvilku před tím prskavky, docela odvážný nápad...:-)




Plna sestava v Ondrejove. Az ted na fotce jsem si vsimla, ze nasi Rozalii drzi Matous:)


Fotka s prapatetičkou a prastrýčkem (nepatří k sobě, je to bratr mého táty a teta mé mámy:-)


Fotka s bratranci a jednou jedinou naší sestřenicí. Příbuzenstvo z manželovy strany.


Jesličky a kasička s černouškem.


Praskání louží. Děti mají na noze barefoot Filii. Jako jsou to nádherné boty, měkké, naprosto protiskluzové, ustojí i náledí, vyteplené beránkem. Ale musí do nich mít vlněné teplé ponožky a ještě musím hlídat, aby se fakt furt hýbali, aby neměli studené nožičky. Ale pravda je, že já nikdy nožičky po příchodu zvenku neosahávala, tak nevím, jak to je v normálních botech:) Mě barefoot na zimu vyhovuje a teplo mě je. Tak snad to mají i děti. Kryštofovy boty vypadají jako nové, ale Míně se boty rozlepují. Koloval po netu "drb", že Filii má problém s výrobou větších velikostí, po kterých je velká poptávka, právě u zimní obuvy, a tak letos nebudou, protože nebudou prodávat něco, co se bude kazit. A asi neodolali velké poptávce a pustili do světa něco, co vychytané není. Buď si boty zalepím sama nebo pošlu na reklamaci do Německa, za 80 euro bych teda čekala z Německa (ne z Číny!) lepší kvalitu... Kryštofovi jsou skvělé, ty drží dobře.
Jinak nikdy v životě jim nepromokly, ač vypadají jak zmoklé slepice. I když jsou ve spáru rozlepené, tak nohy má Jasmína suché.



Konečně nějaké fotky výrobků pod stromeček - šila jsem troje kalhoty s dinosaury pro synovce (na fotce jsou jen dva, třetí spí:). Šila jsem na poslední chvíli, nestíhala jsem, Kryštofa na klíně, ale i tak... Neměla jsem od švagrové rozměry, tak jsem látku tipla a vzala jsem jí o 60 číslel méně, takže jsem na poslední chvíli ještě otravovala Hanku, aby mi poslala express látku, aby tu do 22. byla. A byla. 22. ráno jsem došívala:) Když jsem rozložila těch 60 čísel a snažila se dostříhnout zbylé díly, došla mi jedna fakt ale nemilá věc - dinosauři nejsou obousměrní a já stříhala cikcak, takže polovina dílů má hlavičky dolů! Naštěstí jsem si v té chvíli řekla, jak vás tahle historka určitě pobaví, tak jsem se té situaci smála. Po tolika letech šití, takový amatérismus...
Naštěstí malé kalhoty jsem přestříhala nové díly a velké, co se nevešly už do 60cm výšky jsem ustřihla nohavice, otočila je opačně a vystřihla nový vrchní díl. Do míst sešití jsem dala reflexní paspuli a dělala jsem, že to tak prostě má být.
Pak jsem to ukazovala svému strejdovi a ten nadšeně říkal, že to je hezčí než ty "správné":)

Softshell s Dino je naprosto úžasný a veselý, kluci byli nadšení. Ale dávejte pozor na hlavičky!

Hance děkuji za záchranu a za to, že na zoufalou SMS reagovala i v předvánočním shonu ihned. Zachránila tak Ježíška pro kluky.






Kluci od bráchy milují dinosaury... (staré zásoby Lillestoff, u nás na dino zatím nedošlo, tak zůstali nevyšití). A tohle je Matoušek.


A kluci milují piráty. Tohle jsou prastaré zásoby luxusního designovaného předrahého úpletu z Německé hromadky, kterou jsem kdysi dělala. Nad některými věcmi mi zůstává rozum stát, protože měli 3 barevné odstíny, já vzala všechny 3, letos se mě švagrová ptala, zda nemám látku s pirátskou tématikou, měla jsem jediné látky, tyto a ve 3 barevných odstínech a její kluci jsou 3. Tohle nebude náhoda;-)


Dárek pro Páju. Ještě jsem šila sukni pro mámu, ale ta není nafocená, musíme někdy nafotit, protože jsem si ušila stejnou (zimní vlněnou) - já tu svou došívala 25. ráno před odchodem do kostela (Rozárka vstávala v 6 ráno).


Nahoře jsou duhové záševky, ale není to moc vidět... v létě musíme přefotit.

Ještě nejsou nafocené dárky pro naše děti, flitrová sukně pro Jasmínku a autíčkové softky pro Kryštofa, není síla fotit, když mám Rozi stále na klíně nebo v šátku.


A jedna z půlnoci z 31. 12. 2016 na 1. 1. 2017, v totálním inverzním smogovém rachejtlovém humusu v Benešově. V noci se mi Rozi dusila a já potřebovala vyvětrat a ještě v 6 ráno to nešlo...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 uhrabosky uhrabosky | 5. ledna 2017 v 19:13 | Reagovat

Peti, máte krásné vánoční fotky :-). Ta vyplazená mě rozesmála, je taková hezky "reálná" nebo jak to říct. Moc přeju, ať se z nemocí brzy vyhrabete, bronchitida u miminka teda musí být fakt nepříjemná.
Ani my jsme si svátky neužili úplně ideálně. Teda svátky ještě jo, když nepočítám, že dvakrát denně jsem do naší malé Josefínky cpala antibiotika na už asi pátou recidivu zánětu středního ucha. Dobrala je v na Štěpána... a druhý den na návštěvě u mých prarodičů kouká manžel, že má zase ucho plné hnisu :-!. Takže druhý den doma opět do nemocnice na ambulanci a pak už to nabralo rychlý spád. Pustili mě domů ještě pro věci, ještě ten den nás přijali, druhý den zavedli centrální žilní katetr (jak je baculatá, tak klasická kanyla v den příjmu se zavést nepodařila) a další den jí ouško operovali. Dnes ráno katetr vytáhli (celý ten týden tak znala jen postýlku na JIPce a mohla z ní ven jen na kojení, prostě v dosahu kapaček) a zítra jdeme konečně domů. Takže manžel válčí doma sám se dvěma staršíma holkama (a ty pendlují mezi domovem a babičkou, když tatínek musí do práce) a my s Josefínkou na sníh koukáme jen z okna, už týden jsem nevystrčila nos z domu.
Ale neztrácím optimismus, zase bude líp, navíc pobyt na JIP a zpovzdálí sledování osudu dalších dětí mě přiměl opět si uvědomit, jak je třeba vážit si zdraví a rodinného zázemí (za některými dětmi tam třeba nikdo nechodil atd.).

2 uhrabosky uhrabosky | 5. ledna 2017 v 19:14 | Reagovat

A málem bych zapomněla - ty šité dárky jsou úžasné. Nejvíc se mi líbí sukně pro Páju :-).

3 Momino Momino | 5. ledna 2017 v 19:16 | Reagovat

Jeeee prajem tiez Stastny novy rok a nech sa Rozarke dari :-)

4 Monika Monika | 5. ledna 2017 v 19:17 | Reagovat

Pardon pomylila som sa, (Momino sa volam na sashe}:-D

5 Caramilla Caramilla | 5. ledna 2017 v 19:26 | Reagovat

[1]: No, tak to zní fakt hororově. Nás od nemocnice zachránilo to, že na ni prakticky koukáme z okna a kdykoliv jsem tam při zhoršení stavu mohla zaběhnout pro pomoc. Jinak by si nás tam taky nechali.
Přeji brzské uzdravení a rekonvalescenci. Já byla teď v nemocnici na kontrole (zatím se Rozárka moc nelepší) a užívala jsem si ty 3 minuty venku na mraze, křupání sněhu... taky jsem nebyla už dlouho venku a hrozně mě to chybí:( Je tak krásně...

6 uhrabosky uhrabosky | 5. ledna 2017 v 22:16 | Reagovat

[5]: Mít nemocnici takhle blízko je fajn :-).
Ono to zní všechno docela hrozivě, ale beru to spíš pozitivně. Věřím, že je to už konečné řešení problému. A jak se říká, že na všechno se lze dívat z různých úhlů pohledu, tak tady díky tomu, že při její bdělosti jsem se od dcerky nemohla hnout (hlídala jsem, aby si nevytrhla hadičky), tak jsme si ten společný čas užily tak intenzivně jako nikdy předtím. Přece jen, doma při běžném provozu se nejde věnovat čistě jen dítěti.
Tak snad se to Rozárce brzo zlepší...

7 Caramilla Caramilla | 5. ledna 2017 v 22:23 | Reagovat

[6]: Jo, to je jediná výhoda místa, kde žijeme, jinak Benešov nesnáším:-D Ale takto jsem malou dala do nosítka, přes pusinku plenku a za 3 minuty jsme byli ve výtahu v nemocnici ;-) Nemusela jsem kutat auto z ledu a řešit nemocné dítě ve vymrzlém autě. Chodím tam s ní teď každý 1 - 2 dny na poslech.

S tím vnímáním času to mám stejně. Taky jsem strašně unavená, že jsem s Rozárkou neustále, přes den ji mám na těle a v noci spí taky prakticky na těle. Ale na druhou stranu si to užívám.
Myslím si, že ve vašem případě je to dobré řešení, snad to pomůže. Jen to nemuselo být o Vánocích, že... Já si vůbec neumím představit, co by bylo s dětmi, kdybych tam musela zůstat, manžel 2. musel do práce, když tam od 22. nebyl, Jasmínka chodí do školy, Kryštof má svůj problém s kakáním. Byl by to mazec! Takto to je náročné, ale dá se to. Jen večer padám na hubu, měla bych jít šít nebo uklízet a sedím u PC a vůbec nic nedělám. No, na plotně se mi vaří tymiánový sirup pro Rozárku takže "dělám":)

8 Adéla Adéla | E-mail | 6. ledna 2017 v 11:00 | Reagovat

Peťo, Hraboško, držte se, ať je děťátkům brzo dobře. Já jsem těžce prožívala, když naše tehdy ani ne tříměsíční mimčo chytlo na podzim od starší neštovice, měla jsem z toho strach, nakonec to proběhlo v klidu. Natož toto. Prostě, když jsou děti zdravé, je vše dobré.Pro mě osobně jsou na mateřství nejhorší právě ty nemoci,jak bych to vždy ráda vzala vše za ně na sebe. Však to vám nemusím psát.Ať je brzo líp.

9 Caramilla Caramilla | 6. ledna 2017 v 11:08 | Reagovat

[8]: Moc děkuji. Je to tak. Ale musím říct, že náročnější pro mě je, když se děti trápí psychicky, pláčou a je jim smutno. Jasmínka trochu bojuje se školou - resp. se svými hrozně vysokými nároky na sebe sama a často nám doma pláče. Nebo jí teď mají trhat zkaženou stoličku, přesto, že si zuby svědomitě a poctivě čistí od malinka. Sladké jí minimálně, bonbony, medvídky atp. vůbec, přesto takhle musí trpět a když mě usedavě pláče, že chce umřít, protože mrtví se nemusí trápit se zuby, je mi opravdu zle.

10 Adéla Adéla | E-mail | 6. ledna 2017 v 11:35 | Reagovat

No tak to se nedivím, moje jsou ještě obě malé, to nás asi taky čeká. Sama jsem taková jako dítě taky byla.Uff.

11 uhrabosky uhrabosky | 9. ledna 2017 v 16:32 | Reagovat

[8]: Děkuji :-). Dnes jsme byly na kontrole u primáře ORL a vypadá to prý velmi pěkně. Když to půjde i dál takhle dobře, tak prý na jaře klidně můžeme utíkat do bazénu na plavání :-).

[9]: To věřím, že to je náročné. Mám to podobně, když holčičky něco trápí, ať už fyzicky nebo psychicky, nejradši bych to vzala na sebe. V nemocnici jsem vždycky protrpěla předávku služeb mezi denní a noční směnou sester, protože to byla jediná chvíle dne, kdy jsem u Josefínky nemohla být (její postýlka byla v hlavní místnosti, kde sestry mají veškerou agendu a při předávce se mluví o všech pacientech).  A jak naschvál byla většinou Pepi vzhůru, volala maminku, já stála na chodbě a nemohla za ní. Ke konci, jak už sestřičky líp znala, tak se nechala utěšit i od nich, ale ty začátky byly hrozné. Ale už je to za námi :-).

12 Caramilla Caramilla | 12. ledna 2017 v 11:10 | Reagovat

[11]: TO zní úplně hrozně, že tam dítě zůstalo samo a plakalo:( Mě stačilo, když Jasmínce ve 3 měsících čistili slzný kanálek a já jsem musela koukat zpovzdálí. TO bylo strašné, brečela jsem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama