Patchworkové kojící tričko

11. ledna 2017 v 14:38 | Petra |  Oblečení a doplňky (galerie)
Další moje superdlouhé kojící tričko, aby rozzářilo mrazivé dni a také unavenou maminku po probdělých nocích...

Kojení na zip jsem si velmi oblíbila a dlouhá trika dole do nápletu také.




V posledních dnech mi hlavou jde velmi časo ono klišé "jedno dítě - žádné dítě". Vzpomínám na časy, kdy jsem měla jen Jasmínku a mohla jsesm si s ní dopoledne usnout a dospat tak náročnou noc. Teď je spánek pro mě cennější jak zlato. Rozárka po zánětu průdušek stále hodně kašle a mým jediným cílem v noci je utišit ji tak, aby mohla co nejklidněji spát, když už Rozárku uspím a sama usnu, tak do postele přijde jedno ze starších dětí, že má špatný sen. Tím vzbudí Rozárku, ta dlouho usíná, pak usne a musím vstávat s Jasmínkou do školy, pak nakojím Rozárku a jdu si ještě lehnout, když už začneme obě usínat, tak přijde "kakao" (Kryštof, ráno je neodbytný a nedá mi ani 5 minut navíc:). Dneska jsem si libovala, že v noci Jasmínka nemůže za námi přijít do ložnice, protože spí u babičky, no, tak přišel Kryštof. Někdy přijdou oba dva:-D Ale jak všichni víme, manželská postel je nafukovací:-D

Dnes byl Kryštof u babičky a Rozárka dospává prokašlanou noc u pootevřeného okna. Takže jsem si zacvičila a ušila tričko! Juchú! Nyní spí obě děti (což je velká vzácnost, Rozárka většinou vstává, když dávám spát Kryštofa a ten ani nespí už každý den), tak si dávám chvilku kávy, chvilku s vámi...










 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sommi sommi | 11. ledna 2017 v 14:53 | Reagovat

Sluší ti to Péťo :-) tak hezky se usmíváš, že únava na tobě není znát. Bude to chvíli trvat, ale přestane to. Mým klukům už je 8 a 10 let a s mužem máme absolutní pohodu :-) zrovna jsme si libovali, jak můžeme odejít oba z bytu, jít společně bez dětí nakoupit, nebo večer spolu vyrazit a nemusíme se starat o hlídání, jak jsme v aquaparku, sedíme u stolu a popíjíme kávu a kluci si sami vyhrají, umí plavat a nás už téměř vůbec nepotřebují :-D vydrž, také přijde tvůj okamžik. Posílám hodně sil, ať tu nezbednou trojku zvládneš a bude ti líp :-)

2 Caramilla Caramilla | 11. ledna 2017 v 15:02 | Reagovat

[1]: Moc děkuji:) My jsme zrovna včera vzpomínali, že naposledy bez dětí doma jsme byli před 3 roky (Mínu měla babička na horách a Kryštof byl v bříšku:).
Nemělo to být stěžování, já jsem v tomto období svého života nejšťastnější, co jsem kdy byla, až nebezpečně šťastná, furt přemýšlím, kdy se to sesype a co na mě kde číhá za průser...
Jak říkala máma, nejšťastnější období života ženy je zároveň to nejnáročnější. Tak na to nesmíme moc myslet a moc se tím trápit, abychom si to období stihly užít, tak rychle to letí! Jak mám holky prakticky narozené ve stejné fázi roku, tak to vidíš jak mávnutí proutku, je to včera, co takhle velká, v těhle šatech, v téhle bundě... byla na klíně Jasmínka, a šup, už je tu Rozárka a mezi tím ještě jeden další... tak moc to letí...

3 Lucka Lucka | E-mail | Web | 11. ledna 2017 v 15:04 | Reagovat

Máte můj obdiv. Já mám doma děti dvě (3,5 a 1 rok) a stačí mi to. Syn se taky v noci budí, když se mu něco zdá a budí dceru, protože mají společný pokojíček, v našem malém bytě by jí stejně vzbudil i kdyby spala jinde. Budit se tři, to už bych usínání vzdala asi rovnou. To nemluvím o nemocech, které máme vždycky všichni najednou. Tričko máte nádherné a optimistické. Jste skvělá, že zvládáte pořád šít. Já teď v zimě přešla spíš na háčkování, to se dá vzít všude s sebou a je skladné :-)

4 Caramilla Caramilla | 11. ledna 2017 v 15:20 | Reagovat

[3]: Ty starší děti, když se jim něco zdá, tak hned přijdou, ani většinou nebrečí, takže se nebudí vzájemně, vzbudí občas jen ROzárku, která spí s námi.
Ono otázka, co je lepší s těmi nemocemi. My míváme postupně, takže v tomto případě to znamená, že jsme od 23. nebyli pořádně venku, vždycky někdo musí hlídat marody. První Jasmína a teď už 3 týdny nesmí ven Rozárka. Je to celkem blbé, když je venku konečně zima a sníh a Kryštof chce jít sáňkovat, takže většinu Rozárku dám na chůvičku domů a po zahradě dokola v dosahu chůvy tahám na saních Kryštofa.
Já jsem právě od 22. vůbec  nešila, až předevčírem, včera a dnes, už se nad vracíme k normálnímu režimu, kdy ROzárka chvíli spí v kočárku. Měla jsem ji jinak neustále v šátku nebo v náručí, nemohla spát  v kočárku, protože se budila záchvaty kašle :-( A tou nemocí se dítě taky vlastně rozmazlí a odvykne si pak spát samo v kočárku. Ale snad už bude dobře ;-)
Já chtěla o svátkách plést, ale nakonec to nešlo, furt jsem někoho chovala...

5 Lucie Lucie | E-mail | Web | 11. ledna 2017 v 15:30 | Reagovat

My jsme lehli před Vánoci všichni, trvalo ale taky celkem dlouho. Navíc já nezvyklá na školkové bacily jsem měla horečku přes 39 a s tím se mi desetikilová dcerka nosila opravdu těžce. A den před Vánoci synovi píchali v Benešově na pohotovosti ucho. Tím to naštěstí u nás skončilo a na Štědrý den byl klid. Doufám, že to chvíli vydrží. Tak přeji ať Rozárku také už přejde kašel a můžete užívat zimu :-)

6 Caramilla Caramilla | 11. ledna 2017 v 15:32 | Reagovat

[5]: Já už si na školkové bacily imunitu udělala:-D
23. jsme byli v nemocnici jen na kyčlích:-)
Zato 1. 1. jsme tam málem skončili na hospitalizaci, naštěstí nás doktorka pustila na dobré slovo domů:)

7 Adéla Adéla | E-mail | 12. ledna 2017 v 13:09 | Reagovat

Jak já taky miluju ty chvíle, kdy se někdy podaří, že zrovna usne po obědě starší a mimčo jde do kočárku, nebo včera večer se poštěstilo, že obě spaly už o půl osmé, jenže když už to nastane, jsem kolikrát hotová a najednou nemám ani chuť vytáhnout šití nebo něco dělat...ale i když mám někdy dost, pořád se snažím myslet na to, že  život s malými dětmi je jedinečný, moc obohacující, chci si ty chvíle uchovat v sobě, vím, že mi to za čas bude moc chybět a budu na to moc vzpomínat. S druhým miminkem jsem prožila třeba tak krásný porod, že mne vzpomínky na něj neskutečně posilovaly víc jak dva měsíce, dodávalo mi to sílu, když jsem byla nevyspalá atp. Nejraději bych šla ještě do třetího, ač vím, že by to pro mě bylo na čas kruté. Vaše maminka má pravdu, nejšťastnější období života ženy je vážně asi nejnáročnější...
Teď zrovna starší usíná v postýlce a mimčo se každou chvíli vzbudí, vzácné to chvíle...

8 Caramilla Caramilla | 12. ledna 2017 v 13:25 | Reagovat

[7]: A mě je ctí, že tuto chvilku trávíte se mnou ;-)
S tou únavou to mám právě dost podobně, přestala jsem úplně šít večer a v noci, jsem tak hotová, že večer je moje jediné přání gauč:) Přes den většinou prokrastinuji u PC, protože tak odpočívám. Ono je u mě rozdíl, když jít šít nemusím (teď neberu zakázky a šiju si jen pro radost) a když musím. Kdybych musela, tak jdu, ale když nemusím, tak si užívám, že prostě nemusím a můžu si sednout na ten gauč a nebo si dát kávu s nohama hore:)
My jsme teď ve fázi, že Rozinka se pomalu probudí a Kryštůfek ji vystřídá:)
Přiložení Rozárky na bříško a její koukání se na mě s takovým zkoumavým pohledem, tak to je zatím jediné, co ve mě hlodá, že bych chtěla ještě jedno dítě - právě pro ten pocit spíš teda po porodu:))) Ale i porod byl rychlý, hladký, ukázkový, druhý den mi sestřičky nevěřily, že nejsem v porodnici omylem:) Moje porodní babka říká, že rodím tak krásně a hladce, že bych to 4. mít měla, že každý porod je lepší a lepší. Ale trochu se bojím, že to není nikdy záruka a počtvrté klidně můžu skončit pod kudlou... takže zatím děkuji Hospodinu, že jsem mohla 3. rodit normálně a z toho 2x se svou porodní babkou a bez zásahu "porodníků".

9 Adéla Adéla | E-mail | 12. ledna 2017 v 20:37 | Reagovat

Já musím konstatovat, že ty pěkné porody dělají hodně právě ty soukromé porodní babky, já jsem rodila obě děti s tou samou na stejném místě, dokonce na stejném pokoji. Poprvé to tedy bylo trochu těžší, ale i tak jsem z toho vyšla dobře já i mimčo a podruhé prostě super. Ne že bych se nemusela přemáhat, to asi k porodu patří, ale většinu času jsem to nevnímala jako bolest. No a po porodu absolutní euforie, když mi navíc oznámili, že je to bez jediného škrábance. Taktéž mi nevěřila spolubydlící na pokoji, že jdu od porodu, myslela, že už jsem tam pár dní:)Ale jak píšete, ta pokora tam musí pořád být, nikdy to není jistý, zda a jak porod proběhne, ještě že existují takové úžasné ženy - porodní báby, které pracují soukromě a mají na vše trochu jiný pohled. Být v rukou porodníků, tak to nedopadlo pro mě určitě tak dobře poprvé ani podruhé, co se týče poranění i psychiky. I z prvního porodu, který byl těžký a rizikový, jsem vyšla velmi posílená a utvrzená v tom, že zvládnu a vydržím mnohem víc, než si myslím. Moc věřím a doufám, že pro naše dcery již budou takové krásné porody samozřejmostí, my za ně musíme ještě dost bojovat (jak za ty naše porody, tak vlastně i za porody dcer do budoucna, mění se to pomalu, ale jistě). Mějte pěkný večer, ať děti dobře spí:)
P.S.:Myslela jsem to tak, že to třetí dítko bych chtěla, prostě proto že si neumím představit, že už nebudu nikdy těhotná, nebudu nikdy rodit a už nikdy mít další miminko a taky kojit. Ale je to na Stvořiteli a taky na manželovi :) O to víc se snažím si vše užívat, protože možná je to naposled.

10 Caramilla Caramilla | 13. ledna 2017 v 9:47 | Reagovat

[9]: Jojo, Rozárka je taky od Pána Boha. I když jsme 3. chtěli, tak než jsem porozmýšlela, zda určitě a jak daleko od Kryštofa, už byla v bříšku:) První dvě děti jsou vymodlené a vysnažené, 3. byl dárek bez snažení. Je zajímavé, jak ty děti v tomhle vnímám rozdílně. Dvě první děti beru jako naše, které jsme vysloveně my chtěli a "vybojovali" a to třetí beru jako dítě Boží, které nám Pá Bůh prostě přihrál, protože to tak uznal pro nás za vhodné. Ne, že bychom na tom s manželem neměli podíl :-D
Ona je tak krásná a roztomilá, že to říkám každý den, že je to můj úžasný dáreček od Pána Boha. Pro radost, pro potěšení, pro zahřátí...
Vůbec všechno kolem ní bylo naprosto ideální, těhotenství nejlepší ze všech, špatně mi bylo asi jako s Mínou, ale už jsem věděla, co pomáhá (a s ROzárkou to pomáhalo, s Kryštofem mě bylo tak zle, že nepomáhalo vůbec nic). Nepřibrala jsem moc, nebolela mě moc záda, slušelo mi to jako nikdy, narodila se maličkatá, dřív, což mě zaskočilo, ale jsem ráda, že to tak bylo, porod rychlej a naprosto ukázkovej. Příbramské porodní asistentky to pak ještě reflektovaly, že něco takového málokdy zažijou. Bez medikace, za chvilku, bez poranění, na kolenou.
S porody souhlasím. Jedné věci opravdu lituji a to je to, že u Jasmíny jsem nehledala porodní babku, ale dulu, protože jsem o možnosti rodit s vlastní porodní asistentkou v porodnici nevěděla. Myslela jsem, že dula je do porodnice a babka je na porod doma a to jsem rodit nechtěla. Našla jsem si dulu a ta mě tenkrát nabízela, že kdybych chtěla rodit doma, má kontakt na výbornou porodní asistentku, která rodila její děti. Ale já jsem to odmítla s tím, že budu rodit v porodnici. Až před půl rokem jsem se od své porodní babky dozvěděla, že to byla ona, kdo rodil děti mé dule a na koho by mi dala kontakt, kdybych nerodila v porodnici. Dula byla prima, bez ní by byl porod nesnesitelnej a dopadlo by to průserem. Takto to nedopadlo ideálně (trval moc dlouho a už mě pak připoutali na lůžko a dali my oxytocin v dvojnásobné dávce, aby to už bylo, co následovalo, nebudu popisovat, je to jasné, obrovské poranění, na první porod fakt škoda, jasmínka byla malá a masírovali jsme hráz, poranění mohlo být menší). Nicméně jsme to pak s dulou probraly a já věděla, co bylo špatně a co příště ohlídat. U druhého porodu jsem tuto dulu oslovila opět, ale nereagovala na mou prosbu o doprovázení, tak jsem začala googlit jinou dulu (některé PA nabízejí jakoby službu duly i PA), našla jsem si tady paní v Říčanech, že je to kousek, ale na webu u ní byl špatný proklik a hodilo mě to na stránky jiné porodní asistentky, se kterou jsem porodila dvě děti, se kterou si rozumíme, jsme praštěné a už se známe dobře, takže její pokyn "drž hubu a tlač" byl naprosto trefný, mě pomohl dokončit dílo porodu u ROzárky a ještě jsem se tomu na porodním sále smála.
A tohle nejsou náhody. Věřím, že to takhle prostě mělo být, že jsme se měly najít... Bez ní by moje porody rozhodně nedopadly tak ideálně, ona při mě stála a i se za mě ze své autority postavila, takže jsem se domohla vždy svých práv, což je bohužel v porodnici fakt někdy problém (např. že opravdu, ale opravdu nechci ležet při porodu na posteli). Díky ní nemám z druhých dvou porodů poranění, a to měl Kryštof 4,5 kg. Ona mě hráz chránila, má v tom praxi, místní babky to neuměly, neznají... bez toho by poranění bylo, sice asi ne extra velké, ale bylo.
Takže jsem Bohu vděčná, že mi ji umožnil poznat a 2x u porodu mít. NIkdy v životě bych nechtěla rodit bez ní a právě, že si říkám, že to 2x vyšlo, tak radši už nepokoušet .... :-D
Co mi ona říkala o mě, tak ve chvíli, kdy otevřela dveře a přišla do porodního pokoje, tak jsem se uklidnila, usebrala a mohla jsem v klidu rodit, porod se rozjel a za chvíli bylo po. Do jejího příchodu to vždy byla kontrakce sem, tam, nepravidelné, slabé, pak sem tam silná, jak přišla, vzalo to obrat.
Peníze vynaložené za porodní asistentku považuji za nejlépe investované peníze ve svém životě a je hrozně zvláštní, že naprostá většina maminek, které řeknu částku (která podle mě ale za tu službu extra vysoká není, je adekvátní), tak provalí bulvy a řekne "Teda, tak to bych nedala". Ale úplatek do kapsy doktorovi strčí, aby měly u porodu toho, kterého chtějí (A ten si vezme úplatek, který nezdaní a naplánuje si ony maminky na svou službu a nechá jim porod vyvolat, kde to jsme?)
Ony tu investici do klidu, pohody na sále, do toho, že porod dopadne tak, že na něj žena celý život vzpomíná pozitivně /i když to bolí a tlačí/, že napomůže hladkému fyziologickému průběhu a tím pádem menšímu poranění (a to není málo, poranění bolí pak ženu celý život a někdy jí naprosto narušuje intimní život a jak jsem se dozvěděla od příbuzné, tak může narušit i třeba močení), a v neposlední řadě přesně, jak jste psala, s Kryštofem jsem zvládla to, co jsem si myslela, že zvládnout snad ani nejde. Za 2 hodiny jsem porodila 4,5 kg dítě, úplně přirozeně a úplně bez poranění a úplně sama, protože jsem NEJLEPŠÍ!:) A takové sebevědomí, jako mám po porodu s Kryštofem, bych jinak nikdy v životě nenabyla. Sebevědomí ženy. Až po druhém porodu jsem se stala opravdovou ženou. A u porodu s Rozárkou jsem si byla sebou jistá, naprosto jsem věděla, ve které fázi porod je a že to už nebude dlouho trvat, já jsem říkala celé posádce, co se děje a že brzy bude ROzárka venku. Ač to bylo nečekaně rychlé a kontrakce svou četností tomu nenapovídaly, prostě jsem ji cítila, jak sestupuje. A to své sebevědomí jsem si potvrdila. Od porodu s Kryštofem mě celý svět "může" :-D Myslím to třeba i v tom ohledu, když vidím, jak se 20tky naparují před muži a dávají na odiv, jak jsou mladé a krásné a jak my jsme staré a povadlé, tak si vždy říkám "ale kočičko, co ty víš o životě? Co ty jsi dokázala?":-) A při pohledu na své povadlé břicho a vykojené poprsí nemám trauma, že jsem odkvetlá a vytahaná, ale mám dobrý pocit z toho, že to tělo bylo k něčemu, odvedlo práci, kterou odvést mělo. Být modelka není životní poslání ženy, to být matka, proto byla stvořena.
A i proto je to nejšťasnější období života a přijdu si paradoxně hezčí než  v 18ti ;-)

11 Adéla Adéla | E-mail | 13. ledna 2017 v 10:56 | Reagovat

Mluvíte mi z duše, cítím to absolutně stejně, akorát já jsem měla to štěstí, že mi Bůh přihrál úžasnou porodní bábu už k prvnímu porodu(také jsem prvně hledala dulu, ale nějak to samo přišlo, že jsem byla odkázala na PA), i tak byl těžký, strašně dlouhý, užila jsem si hrozných bolestí, oxytocinu a všeho (byla jsem totiž bloklá, necítila jsem se na mateřství, hrůza z porodu atd., nevěřila jsem tomu procesu ani sobě), dítě se narodilo obličejem nahoru (abnormální rotace), takže to vždy je těžší porod (ale i druhá tak byla a porod super, i když to tlačení šlo hůř a trvalo dýl), ale díky porodní bábě jsem to zvládla, ač ne úplně ideálně, poranění malé, já totálně hotová. Ale v péči porodníků bych skončila s císařem nebo s kleštěma, brr...A přesně jako Vy u druhého dítěte jsem porodem získala úžasné sebevědomí. První porod byl léčivý a transformující, i ty začátky mateřství byly těžké. S druhou je vše jiné, jen jsem celé šestinedělí děkovala Nahoru.
Na každou jizvu (naštěstí jen z malého poranění) a strii a kila navíc se dívám jako na jizvy z boje, vojáci si dřív také hrdě ukazovali své jizvy z bojů, navíc za těma našema jsou životy dětí, máme na to být hrdé a ne se stydět. A k těm dvacítkám, však to taky poznají:)Sama jsem moc šťastná, že svým holkám budu moct říct, že porod je krásnej zážitek, na který nikdy nechci zapomenout. Moje mamka o tom se mnou nikdy nemluvila, a to mě trochu také poznamenalo, moc jsem se bála. A úplně souhlasím - nejlépe investované peníze - peníze za porodní asistentku, nemusím mít spoustu věcí, pro děti mám většinu věcí bazarových, ušetřím na plínách, protože z větší části látkuju, atd., prostě to za to absolutně stálo a když uvážím tu péči, ještě i návštěvu doma po porodu, možnost kdykoliv zavolat o pomoc a radu, tak to bylo i málo. Mám krásné vzpomínky a jsem na sebe hrdá. Jen je mi smutno z toho, že opravdu za pěkný porod člověk musí bojovat, hledat a odložit si peníze. Mělo by to být normální, ale to přinese budoucnost, snad.Věřím v to, že se svět mění i tím, jak bude víc a víc citlivě narozených dětí, které zažijí první okamžiky zde na světě v milující náruči mámy.

12 Monika Monika | 13. ledna 2017 v 21:09 | Reagovat

[10]: Ten závěr jste napsala krásně, ale to pochopí jen maminka:-). Já jsem sice porodní bábu neměla, ale mám na porod krásnou vzpomínku. Měla jsem neuvěřitelné štěstí na porodní asistentku v porodnici. Byla úžasná. Můj první porod trval 3.hodiny od první kontrakce, nebo spíše probuzení na záchod. Myslela jsem si, že mám nějaký střevní problém:-). Po vyčištění se mi rozjely kontrakce,které se mi rozjely jedna za druhou( a to jsem ještě balila zbytek věcí do porodnice a vypisovala papíry. A myslím, že by byla na světě ještě dřív, kdybych mohla tlačit dříve. Já spíše zatláčela:-) než jsem mohla na sál. Protože při přijetí, když jsem řekla, že jsem prvorodička se jen sestra usmála a řekla, že to bude ještě trvat. A právě porodní asistentka ,když slyšela,že mám kontrakci jednu za druhou, mě hned vyšetřila a hned mě brala rodit. Byla jsem otevřená na 9 cm a malá se za chvilku narodila. Bez nástřihu a poranění. Vůbec jsem v průběhu těhotenství neměla strach z porodu, prostě jsem si říkala, že to bude v pohodě a bylo. Tak je to možná i trochu o myšlení. V předporodním kurzu jsme si měly sepsat porodní plán a vzít do nemocnice, ale v mém případě na to nebyl čas:-) jen jsem poprosila, jestli to bude možné, aby mě nenastřihávala. A asistentka odpověděla, že si myslí, že to zvládneme. Dcera se narodila s váhou 3,20. Celý porod na mě hezky mluvila a byla velmi příjemná. Ale je pravda, že když řekla tlačit, tak jsem tlačila a co po mě chtěla, tak jsem udělala. Měla jsem asi štěstí na lidi a na rychlý porod. Za celý pobyt v nemocnici jsem neměla s nikým problém. A to jsem toho tolik slyšela špatného.

13 Bloody Jane Bloody Jane | 14. ledna 2017 v 0:47 | Reagovat

Tak já tu budu asi za exota, ale já rodila s tchýní:-). Ano, ano, má tchýně je porodní asistentka, takže volba byla celkem jasná. A ač mě ta představa děsila celé těhotenství, byla jsem nakonec ráda, že tam mám právě jí. První porod byl těžký, na druhý vzpomínám ráda. A jak se tu zmiňuje přístup nemocnic, já musím tu naši havlíčkobrodskou v tomto pochválit. Nic mně nikdo neurychloval, nenastřihávalo se, je tu automatické, že dítě ihned po porodu přiloží na matku a nechají s ní, mohla jsem začít hned kojit. Vlastně až na cca 10 min, kdy se pak dítě vezme na základní vyšetření - vážení atd., jsem měla dceru pořád u sebe (mluvím o druhém porodu, první byl opravdu v závěru kvůli neodloučení placenty těžký, že to nešlo). Ale chci říci, že jsou porodnice, kde se k porodům ještě přistupuje tak nějak lidsky s ohledem na matku a děťátko.

14 santé santé | 14. ledna 2017 v 16:17 | Reagovat

No ano, taky mam svou dvorni babici. Nedala bych ji, i kdyz ji vsem doporucuju. Byla u zrozeni obou mych deti, doma. Hodne mi dala tim, ze mi verila. Nechala me zrodit se v zenu, matku. Poprve to nebylo lehke, bylo to dlouhe, bolave, ne bez zraneni. Ale bylo to krasne. Po druhe to bylo tak uzasne a rychle, ze jsem neverila, ze uz a PA to malem nestihla. Tesim se na treti, verim, ze bude... :-)

15 Caramilla Caramilla | 18. ledna 2017 v 9:42 | Reagovat

[12]: Určitě je to i o myšlení, porod je v hlavě, hodně důležitá je psychika. Já se vždy s příjezdem mé porodní báby rozrodila a pak to fičelo, prostě jsem neřešila, zda už má vyjet, zda to stihne a zda to už teda fakt jako bude, ale už jsem se soustředila jen na porod a nechala to všechno být. Maminka nemá k porodu přistupovat lehkomyslně, že se nemůže nic stát, ale zároveň nemá být sešněrována stresem a strachem. Já jsem se nakonec díky knížce od Odenta ani prvního porodu nebála. Věděla jsem, že to bude bolet, ale že můžu řvát, nadávat, a že vše je dovoleno a že to pomáhá. Že ten, kdo se u porodu, hlasem projevuje, není hysterka, ale matka, co prostě rodí :-D A to mě hrozně osvobodilo, podívat se na porod trochu z jiné stránky.

[13]: Havlíčkobrodská nemocnice je jedna z nejlepších v naší zemi, takže to moc gratuluji, že ji máte tak v dosahu a ještě s tchýní :-D Já jsem jí taky zvažovala, ale byla rozkopaná D1, takže jsme raději zvolili Příbram.

16 Caramilla Caramilla | 18. ledna 2017 v 9:44 | Reagovat

[14]: jojo, ta důvěra je velmi klíčová a dělá zázraky... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama